Smrt jim sluší
Snímky Let´s Get Lost Bruce Webera a Kurt Cobain: About a Son AJ Schnacka od sebe dělí skoro dvacet let, oba filmy, které jsou v Česku uváděny v rámci festivalu MOFFOM, portrétují své protagonisty v něčem až protikladnými metodami. Různými cestami ale dospějí v podstatě k témuž - zbožnění jakoby potvrzenému zmarem.
Ched Baker začínal v 50. letech jako krasavec s trubkou, Bruce Weber ale nachází krásu i v jeho drogami zničené tváři z pozdějších desetiletí.
V něčem protikladní jsou i ti opěvovaní hrdinové, které filmy zachycují přibližně rok před smrtí. Chet Baker (1929-1988) šel od velké slávy (ve Weberově filmu jeden pamětník vzpomíná, jak v padesátých letech, kdy dospíval, měli všichni jeho kamarádi jazzmanovy desky, nějaký Elvis je tehdy prý nezajímal) k téměř úplnému zapomnění, odkud se v sedmdesátých a osmdesátých letech vyhrabal a stal se hráčem uctívaným v úzkém kruhu velice oddaných příznivců. Kurt Cobain (1967-1994) byl naopak katapultován z lokálního undergroundu ke globální slávě, kterou neunesl (podobně jako několik dalších věcí). Jeho dobrovolná smrt mnoho lidí šokovala, bezprostředně po oznámení o jeho sebevraždě existovaly obavy, že bude "inspirovat" davy fanoušků k nápodobně - naštěstí se potvrdily jen ve velice malé míře. Naproti tomu smrt Cheta Bakera (našli ho pod oknem amsterdamského hotelu a není známo, zda z něj vyskočil nebo vypadl) mohla překvapit jen málokoho. Zarážející na ní snad může být jenom to, že přišla tak pozdě - vzhledem k těžkému návyku na heroin, který Bakera ničil dlouhá desetiletí.
Hudebník bez hudby
Film Kurt Cobain: about a Son je pokus o kvadraturu kruhu - natočit portrét slavného hudebníka a populární ikony, aniž v něm zazní jeho hudba nebo je (s vyjímkou několika fotografií na samém konci snímku) vidět jeho tvář. Je celkem jedno, jestli autorský záměr režiséra AJ Schnacka byl takový od samého počátku nebo jestli je zvolené řešení z nouze ctnost, důsledek nemožnosti dohodnout se s majitelem autorských práv. V každém případě to Schnackovi nakonec - alespoň do jisté míry - vyšlo.
Pro film použil malou část zvukových záznamů, které s Cobainem v letech 1992-1993 pořídil novinář Michael Azerrad při práci na knize Come As You are: Příběh Nirvany. Schnack z nich sestříhal víceméně chronologické vyprávění o Cobainově životě. Hudebníkova slova doplnil často výrazně lyrizující záběr z míst, o nichž je na pásce řeč, případně se nějak snažil vizuálně evokovat emoci, která je v nahrávkách obsažena. Žádné obrázky z archivů, žádné mluvící hlavy příbuzných, přátel, znalců a životopisců. Možná je v tom až kousek arogance. Písničky znáte zpaměti, Cobaina jste viděli mockrát, takže se tím nebudeme zdržovat. A je pravda, že jako pramen pro někoho, kdo se chce něco dozvědět o životě Kurta Cobaina, rockové superhvězdy, která si jednoho dne přiložila k hlavě brokovnici a zmáčkla spoušť, Schnackův film moc neposlouží. Právě díky této absenci ale jakoby písně i chmurné okolnosti Cobainovy oxistence ve filmu byly přítomny daleko intenzivěji, než kdyby byly ukazovány nebo se o nich více mluvilo. Nakonec i pečlivě sestříhané obrazy z míst, kde hudebník žil, vyzařují jakousi posvátnou úctu - tady všude byl, tady všude chodil... Především v první části filmu tyto obrazy mají jakousi evokativní sílu, scenerie sešlého Aberdeen a zachmuřených okolních lesů v sobě mají kombinaci pomíjivosti a nadčasovosti, která se k příběhu muzikanta, jehož předčasný konec přispěl i k trvalosti jeho, svým způsobem hodí.
Povaha tohp konce dodává váhu i Cobainovu vyprávění, jenom jeho hlas není zatížen vědomím toho, co přijde. Jinak všichni - tvůrci i diváci - naopak vědí, jak Cobain svůj život skončil. Rockerův hlas zní uvolněně a bezprostředně, záznamy uchovávají důvěrnou atmosféru setkání, během nichž vznikly (Azerradova sezení s Cobainem většinou probíhala pozdě v noci). Schnack se nesnaží Cobaina nějak interpretovat a ve filmu by asi ani nemělo význam hledat nějaký klíč, vysvětlení Cobainovy proslulosti. Rozpory a zámlky ve slovech zpovídaného autoři nijak nezvýrazňují (o drogách a depresích se sice trochu mluví, ne ale tolik, kolik by odpovídalo jejich důležitosti pro Cobainův život a hlavně jeho konec). Z pásků nechají promlouvat trochu zmateného muže, popisujícího ne zrovna veselou, ale nijak zvlášť vyjímečnou existenci, hořkost vůči otci, který rodinu opustil, nechuť ke škole, touhu prorazit (asi o dost vyšší, než by se dalo čekat u člověka, který si na slávu v pozdějších letech stěžoval). Jestli má Cobainova výdoveď nějaký leitmotiv (kromě evidentní ochoty zabývat se sám sebou, i když právě tohle od něho jistě zpovídající chtěl), je to nechuť k lidem vůbec a zvlášť k těm, o nichž Cobain mluví jako o "průměrných". I spolužáci, které měli ostatní za pošuky, pro něho byli výstřední příliš obyčejným způsobem, o heroinu Cobain mluví jako o léku, který ho zbavoval bolestí žaludku a také mu pomáhal vydržet s ostatními. Možná, že právě tohle opovržení davem mu pomohle získat si jeho přízeň a lásku, před nimiž se nakonec schoval do hrobu. Jenomže publikum miluju až za něj.(až za hrob)
Tenhle článek sem pracně pře hodinu opisovala z týdeníku Týden. Proto vás chci poprosit o maličkost. Pokud se vám něco nelíbí, mě se toho na článku nelíbí spousta, dejte vědět do komentářů. Díky za spolupráci.
With steel heart Pedo
