Rozhovor s Kurtem
Kurte, už dlouho nehrajete v zakouřených klubech, ale v největších sportovních halách a na stadionech. Jak jste si na nové prostředí zvykli?
Víš, dlouho nás nemohlo ani napadnout, že bychom hráli pro tak velké množství lidí. Arény byly pro nás čímsi hrůzostrašným, ale jiné řešení se nám prostě nenaskytovalo. No a faktem zůstává, že člověk si časem zvykne na všechno. Např. pokud někdo nesnáší papriku, ale chce se obohatit vitamínem C, musíš se přemoct a svůj žaludek podráždit. Nakonec si na všechno tak zvykneš, že to už bereš jako příjemnou samozřejmost. Nic jiného nám nezbývalo už jen proto, že při klubových vystoupeních by příležitostně mohlo dojít k zbytečným incidentům, například v některém městě by zůstalo před klubem stát dejme tomu deset tisíc lidí, kteří se nedostali dovnitř. Považovali by nás za idioty. Vypadalo by to, jako bychom jim bránili se na nás dívat.
Jaké máte na tomto turné podmínky?
Irwine, je to naše první turné, na kterém nás převáží luxusní autobusy. Do šaten nám nosí všechno možné, co hrdlo ráčí... Minerálku, limonády, jídlo, ovoce, kolik chceme. Kdysi jsme v klubech takové věci neměli. Nemusíme už žebrat od manažéra turné o nějaké drobné, abychom si mohli odskočit na jeden hamburger k McDonaldovi. Víš, dřív jsem si s tím nelámal hlavu, vždy jsem žil ve světe umělců trpících hladem. Nešlo o nějakou umělou roli. Měl jsem pocit, že to tak má být a že je to správné. Ale teď mi vyloženě přijde vhod pracovat za lepších podmínek, což nám umožňuje podávat na koncertech kvalitnější výkony. A navíc jsem začal jezdit na turné, hrávali jsme výhradně v klubech. No a těch zase není hodně, tak někdy jsme se ocitli na některém místě i třikrát. Za čas to člověka začne otravovat a i hraní se mu zdá příliš fádní. Nemluvě o tom, že v klubech je tak začmouzený vzduch a tak to tam páchne pivem, že se tam nedá ani dýchat. Nebylo to tak jednoduché přesedlat na stadiony. Když se z Nevermindu stal obrovský úspěch, nevěděl jsem, co podniknout. Proseděl jsem doma celé hodiny a pokoušel se s tím vyrovnat. Byl to prostě osud. Na tyto změny jsem se přichystal citově a tělesně. Dnes se to miluji. Můžeme hrát na perfektní aparaturu a můžeme bavit množství lidí.
Jak jsi se smířil s tím, že už nehraješ výhradně pro fanoušky Nirvany, ale pro milióny lidí, kteří vás milují kvůli současnému módnímu trendu?
Ještě jsem o tom nikdy nepřemýšlel. Chápu, existuje plno rozhovorů, které mě po této stránce ukazují v jiném světle, ale pro mě je podstatné jen to, aby na koncert přišlo co nejméně těch, kteří by mohli něco pokazit anebo někoho ohrožovat.
Stal jsi se z jednoho dne na druhý slavnou osobností. Mohl by si nám prozradit, jaké zkušenosti jsi v souvislosti s úspěchem získal?
Asi nejdůležitější je, že jsem pochopil, že se nikdy nenaučím komunikovat a chovat se tak , aby to vyhovovalo ostatním. Mnoho lidí to chápe, ale stále je dost takových, kteří nejsou schopní porozumět tomu, proč dělám to, co dělám. Nějaký čas jsem se snažil dokázat svoje hodnoty, ale udělal jsem tolik zla, až mě to nakonec přestalo bavit.
Zdá se, že se všelijakými kritikami a pověstmi, týkajících se tvé osoby, vyrovnáváš těžko. Vadí ti, že se o tebe stále kdosi zajímá?
Nejhorší na tom všem je, že má člověk při tom pocit, jako by všechno dělal špatně a těm druhým nedokázal poděkovat. Je však možné, že to platí jen pro moji osobu. Ale i tak je dobré, když člověka kritizují. Nikdo nemá rád, když si sednou právě na něho. Já však nemám na výběr... Musím se s touto situací smířit.
Hovoří se, že nedokážeš odolat drogám a čas od času sáhneš po heroinu?
Po našem posledním turné jsem prožíval těžké období. Uchýlil jsem se s svojí ženou Courtney do ústraní a snažil se vyřešit všechny svoje problémy. Tu samotu jsem zkrátka potřeboval. Je mi jasné, že to, co nyní povím, vyzní jako propagování drog, ale musím se přiznat, že jsem toho období nikdy nelitoval. Přirozeně, mrzí mě, že jsem narkoman, ale cítil jsem potřebu odreagovat se. Musel jsem si všechno nechat projít hlavou.
Narodila se ti dcera Frances Bean. Změnilo Tě tvoje otcovství a ovlivnilo Tě to jako hudebního skladatele?
Sice jsem nenapsal ani jednu novou skladbu, takže nemohu říct, že jsem se změnil po hudební stránce. Určitě mě dcera výrazně ovlivnila. Stále trpím chronickými depresemi, anebo se nacházím v neobyčejně pesimistickém rozpoložení. Většinu dne jsem měl špatnou náladu. Nyní stačí, aby jsem s Frances strávil deset minut a je ze mě jiný člověk - jsem šťastný.
Pocítil jsi někdy onu zodpovědnost, že to drobné stvoření od tebe bude čekat, že mu budeš oporou jako pro tebe tvoji rodiče. Nebál jsi se této zodpovědnosti?
Možná ze začátku. Od té doby, když jsem zjistil, že Courtney je těhotná. Ale za ty měsíce oddychu jsem měl dost času celou věc zvážit a vžít se do ní, jak budu postupovat při řešení problémů týkajících se výchovy. Rozhodl jsem se, že ji nebudu vychovávat tak, aby musela brát za svoje moje alternativní myšlení a probírat můj životní styl. Bude přeci žít v naší blízkosti, co přirozeně ovlivní její konaní. Nikdy ji, ale nebudu k ničemu nutit. Toužím po tom abychom spolu dobře vycházeli. Když se rozhodne jíst s nejnovější módou a nebude chtít nosit šaty, které nosíme nyní my, tak ať se oblíká jak bude chtít ona. Nebudu jí v tom bránit. Víš větší část dětí se musí střetávat s množstvím problémů. Podle mě se převážná většina rodičů snaží vychovat svoje děti k dospělosti příliš zbrkle. Je to vlastně jediná sporná otázka, která mi v souvislosti s mými rodiči vadila. Bylo mi jen patnáct a už do mě od rána do večera hučeli, abych si našel nějakou práci u McDonalda anebo na benzinové pumpě. Mysleli si, že se ze mě stane tulák, neboť mě nebavily věci, o které by se mělo zajímat každé normální dítě. Má dcera takové problémy mít nesmí. Uvědomuji si, že jsem své rodiče obviňoval z něčeho za co nemohli. Moje máma byla vzorná celé moje dětství, ale potom, co jsem se stal neudržitelným se ani ona nedokázala přizpůsobit. Pocházela z jiné doby a z jiného prostředí, které jsem nemohl pochopit zase já. Při tom celý svůj život obětovala rodině a dnes se za ni každý večer pomodlím.
Chceš tím říct, že jsi optimističtější než předtím?
Připadá mi, že se nyní dění ubírá nadějnějším směrem. Přijde mi vhod, když se po koncertě vracím k autobusu a čeká tam na mě třicet chlapců, kteří si chtějí se mnou popovídat. Jsou to fakt nevinná a upřímná stvoření. Víš, nikdy jsem nechtěl být rockovou hvězdou. Naší snahou bylo dokázat, že i rockový muzikanti jsou jen lidé. Chtěli jsme ukázat, že rock 'n' rolový mýtus není pravdivý. Potěší mě, když se mohu s těmito chlapci pobavit. Prostě přijdou a poděkují mi, že jsme jim zahráli.
Takže jak stárneš, tvůj pesimismus se vytrácí?
Ano. Myslím, že ano. Nemá to ale příliš velký význam, neboť mě vždy naplňovaly obavy a strach.
Zároveň jsem si ale všiml, že ti stoupla sebedůvěra. Je podle tebe možné, aby sebedůvěra přinesla člověku i větší radost a sebevědomí?
Za rostoucí sebejistotu vděčím právě těm chlapcům, kteří chodí na naše koncerty. Když člověk prodá deset milionů nosičů, donutí ho to se zamyslet, jestli ho zbožňuje tolik lidí. Odpověď zní ne. Neboť deset milionový prodej je jen výsledkem módní vlny. Z toho počtu mají kapelu rádi asi jen dva milióny lidí. I tak je to podstatně víc, než s čím jsme počítali, protože jsme si mysleli, že naši hudbu nepochopí ani stovka lidí.