Bez světel je to méně nebezpečné...

   Běhěm našeho vztahu sme oba a zároveň před sebou tajili to, že bereme heroin. Já měla podezření na Kurta a Kurt ho měl na mě. Dodnes nevím, proč sem tehdy tak klesla, ale už je to za mnou.

   Ráno sme vztávali stejně - v pět hodin. Společně - a to je co říct - sme šli ven, sedli si na schody před našim domem, poslouchali zpěv ptáků a kouřili jedno cigáro za druhym asi tak půl hodiny. Kurt pak prý chodil zařizovat něco ohledně skupiny (popravdě si chodil schánět heroin ke svým známým), a já šla nakupovat s Frances Bean. (Po nákupu sem ji uložila a šla si shánět heroin stejně jako to dělal Kurt).

   I dnes děkuju bohu, že Frances mám. Její život sem riskovala několikrát. Když sem byla v jiném stavu a pak kojila, stále sem brala heroin. Dnes už bych to neudělala. Myslím. Těžko můžu vědět jak bych se zachovala.

   Drogy nás doprovázely dlouhou dobu a zároveň nás ničili. Ničili i naši lásku, náš vztah. Několikrát, hlavně v dobách svátků a vánoc, kdy i distributoři měli volno, sme abstinovali. Bylo to strašné období. V té době sme opravdu byli zlí jeden na druhého jak jen o šlo. Frances naštěstí byla příliš malá na to, aby pochopila co se dělo. Za to ji velice děkuji.

   Drogy mě vlastně doprovázely celým životem a nakonec mi vzali i moji velkou lásku, ale o tom až později.

   Není to zase tak moc dlouho, co sem s nimi - doufám, že definitivně - zkončila. Docela mě to už vypatlávalo mozek, ostatně, asi jako všechno v mym nedisciplinovanym životě.

   Nechci do toho už víckrát spadnout, když si jen vzpomenu jak to oddělalo Kurta. ach jo, proč to všechno musí být tak těžký? Proč to nemůže bejt v klika a v pohodě? Proč se, doprdele, vždycky najde období tak strašný, že má člověk chuť se tak akorát zabít nebo zfetovat? Podělanej, svinskej život. Ten, kdo si to myslí se mnou má recht.

Courtney Love

Konec druhé kapitoly.